Úspěch manželství spočívá v tom, že jsme ochotni milovat reálného člověka

Celonárodní kampaň Národní týden manželství (NTM), která proběhne v únorovém valentinském týdnu, nabídne letos už posedmé příležitost zamyslet se nad významem dlouhodobého partnerského vztahu i nad tím, co můžeme udělat pro to, aby byl tento vztah spokojený a obohacující. Jako motto letošního ročníku zvolili organizátoři větu: „Manželství je umění, které může zvládnout každý.“ Jaké schopnosti a dovednosti takové umění zahrnuje? Psycholog Pavel Raus a jeho manželka Julie se péči o manželské páry už léta věnují v rámci křesťanské organizace Parakletos. V souvislosti s mottem letošního NTM se pro náš časopis zamysleli nad tím, nakolik je manželský vztah zábava, a kolik k jeho prosperitě patří umění na vztahu – a na sobě – zapracovat, kdykoliv je toho zapotřebí.

Mnoho párů vstupuje dnes do manželství s přesvědčením, že kvalita vztahu se pozná především podle míry spontánní náklonosti a romantické lásky. Je pravda, že vztah musí vzniknout a rozvíjet se přirozeně a jaksi bezpracně, nebo patří k vůbec nejpodstatnějším manželským dovednostem naopak umění překonávat problémy?
Důležité je patrně obojí – spontánnost i obezřetná soustředěná ukázněnost a trvalé úsilí. Pokud bychom věřili, že v manželství vše musí jít bez práce, pak bychom se ocitali v neřešitelné situaci ve chvílích názorových rozepří nebo konfliktů. Nejde to samo? Tedy je někde chyba. Pracovat na vztahu by podle takové teorie bylo vlastně zakázáno. Pak by ovšem nešlo účinně řešit potíže či krize, které přicházejí. V tomto směru je manželství veliká a celoživotní práce.

S čím tedy do manželství vstupovat? Jaká je potřebná počáteční výbava pro blízký vztah, který má šanci na přežití?
Hodně záleží na představách a porozumění tomu, jak vlastně reálné manželství vypadá a jak funguje. Odpovídají-li naše představy skutečnosti, pak jsou tyto představy nápomocné. Pokud stavíme na iluzích, dostáváme se do neřešitelného rozporu se skutečností. Mnoho iluzí je dnes spojeno s chápáním manželské blízkosti. Je totiž třeba počítat s tím, že blízký vztah zahrnuje také vzájemná zranění, bolest a zklamání. Ale to je možné řešit, záleží na schopnosti nebo umění přiblížit se, což souvisí se schopností nebo uměním přijímat druhého takového jaký je. Potřebujeme být ochotni poznávat jeden druhého hlouběji, ale také ho přijmout i s jeho jinakostí. Smířit se s tím, jaký je, a nalézt vedle něho i při vší rozdílnosti své místo.

Většinou chceme druhého změnit, a zapomínáme na práci na sobě. Jak vybalancovat potřebu obojího?
Nepostradatelná je schopnost sebereflexe a umění práce na vlastních problémech a vlastních nedostatcích. Jde tedy i o náš charakter a o hodnotový systém. O ochotu nerezignovat, nevzdat se, chtít se přenést přes těžší období. Rozvíjet se ve schopnosti usmiřovat se, odpouštět si, obnovovat vzájemnou důvěru. Úspěch manželství spočívá v tom, že jsme ochotni se učit milovat reálného člověka, a ne svou představu o něm! Pokud to nezvládneme, nejsme obvykle schopni dobře poznat a mít rádi ani sami sebe.

Dalo by se říci, že manželství tedy vlastně obnáší jakýsi proces uzdravování ve dvou? Že partneři jeden druhému zrcadlí nejhlubší deficity a slabiny, na kterých je třeba zapracovat?
Manželství se dotýká nejhlubších částí a vrstev naší bytosti. Umožňuje nám rozvíjet naši pozitivní stránku – schopnost blízkosti, porozumění, sounáležitosti, radosti z poznávání druhého a z dávání toho nejlepšího z nás. Jednoduše řečeno, umožnuje nám rozvíjet celé spektrum schopnosti zvané láska. Ale odráží také naše negativní vlastnosti. Proto se neobejde bez práce s negativními jevy jako vzájemná zranění, zklamání, neporozumění, frustrace, bezmoc či hněv. Manželství je v tomto ohledu jedinečnou příležitostí k růstu. Na jeho počátku, a vlastně ani v průběhu života, nejsme hotoví lidé. Stále se vyvíjíme. Jako muži a ženy dostáváme v manželství jedinečnou příležitost dotvářet se. V tomto smyslu je manželství umělecké dílo svého druhu. Umožňuje, abychom do něho otiskli sebe, svoji jedinečnost. A vyžaduje i velkou schopnost tvořivosti. Zahrnuje mnoho těžkého hledání, vytváření jedinečného způsobu a stylu života dané dvojice. Pokud od nás tohle všechno dostává, je unikátním a nesmírně cenným výtvorem.

Už je tedy jasné, že úspěšné manželství není představitelné bez práce. Jak velká námaha je ale ještě přiměřená? Kdy nastává situace, že je lepší se rozejít?
Pokud jsou partneři „nekompatibilní“, otázkou je, proč se dali dohromady a proč vůbec spolu žijí? Ve skutečnosti vždy existuje i druhá stránka vztahu, a tou je kompatibilita. Jinými slovy: každý vztah je částečně kompatibilní a částečně nekompatibilní. Některé složky osobnosti obou partnerů spolu jsou, nebo alespoň někdy byly, ve velmi dobrém porozumění. Jiné spolu v souladu nejsou. To, jak partneři dokáží všechny složky integrovat do rámce společného vztahu, je jedním z významných rysů rozhodujících o zdravosti a kvalitě vztahu. Ale také o kvalitě každého z partnerů. Kdo nedokáže propojovat různé části své osobnosti a zapojovat je do vzájemné spolupráce, mívá s blízkým vztahem problém, protože nemůže integrovat do vztahu sebe jako celek, vztah nemůže růst, a konflikt, který je svou podstatou vnitřní, se promítá na venek a nakonec často rozhoduje o konci vztahu.
Muž nebo žena, kteří sami sebe neznají a nezvládají, nemohou čekat, že manželství tento problém vyřeší za ně. Mohou sice druhého obviňovat nebo vztah ukončit, ale skutečný problém, kterým je nutnost osobně růst, jim uniká. Nevydařené manželství jim jen odhaluje nezbytnost jejich růstu. Je ale mnohem snazší a pohodlnější, alespoň z okamžitého pohledu, ze vztahu uniknout a manželství ukončit. Problém je v tom, že se v takovém případě točíme na místě a i v dalších vztazích budeme jen opakovat staré chyby.
Co si počít se vztahy, které jsou dlouhodobě neuspokojivé až úmorné? Kde chybí spontaneita, spočinutí, jiskření, radost?
Obvykle jde o vztahy bez skutečné důvěry a s neochotou riskovat autentické přiblížení. Oba partneři se chrání. Vytvářejí sterilní vztah s charakteristickým odstupem, který blízkosti brání. Opět se dostáváme k ochotě pracovat na sobě a nalézat potěšení v ochotě projevit se jako ten, kým skutečně jsem. Ale pozor, nejde o představu „když mě druhý má rád, tak mě musí snést takového, jaký jsem, a můžu si dělat, co chci!“ Součástí práce na vztahu je ohleduplnost a trpělivost, schopnost respektovat druhého, ale také respektovat sebe, protože si vzájemně důvěřujeme a protože chceme jít spolu dále. Rovnováha mezi oběma kategoriemi – prací na vztahu a uvolněním v důvěrné blízkosti druhého – je tajemstvím manželství. Skutečná blízkost spočívá na pilířích naší ochoty se odhalit, a zároveň zvládnout skutečnou bytost partnera a přijímat ho.

Co tedy od manželství očekávat? A jde o umění, které může opravdu zvládnout každý?
Pokud očekáváme víc než je reálné, budeme zklamáni. Pokud očekáváme málo, nejspíš se chráníme před zraněním. Regulovat své očekávání, ideály, tužby a sny je velmi důležité. Neexistují dvě stejná manželství, tak jako neexistují dva identičtí lidé. Lišíme se tím, zda jsme zdraví či nemocní, liší se naše IQ a EQ, jsme malí i velcí, hezcí i méně hezcí, chytří, hloupí, vzdělaní, nevzdělaní… A přesto pro každého z nás existuje místo, cesta i naděje pro smysluplný život, pokud tomu vyjdeme vstříc. Tak je to i s manželstvími. Pokud bychom se podívali pod povrch některých „hezkých vztahů“ či „dobrých manželství,“ překvapivě bychom i tam nalezli neuspokojení, frustraci a bolest. V těchto vztazích ovšem partneři i tyto negativní stránky zvládají. A podobně i ve velmi náročných manželstvích jsou přítomny i opačné cenné tendence, přestože ne tak jasně viditelné. Pokud existuje jen minimální dobrá vůle, je možné věci stabilizovat a intenzitu vzájemného zraňování zmírnit. Dobrá vůle je podstatná. Záleží na nás, co ze svých manželství uděláme.

Připravila Eva Labusová, www.evalabusova.cz
Více k Národnímu týdnu manželství na www.tydenmanzelstvi.cz

Psáno pro časopis Rodiče, www.rodice.com