„Šťastně až do smrti? Není to jen pohádka? Jak mít vztah, který vydrží…“

I letos připomene druhý únorový „valentinský“ týden význam manželství pro život jednotlivců i společnosti, a to v rámci kampaně Národní týden manželství, jejímž cílem je inspirovat i české ženy a muže k tomu, aby se nenechali odradit a hledali cesty k upevnění svých dlouhodobých trvalých vztahů. Připomeňme si význam manželství hledáním odpovědí na některé otázky, které si dnes lidé často kladou. Odpovídá spolupracovnice našeho časopisu Eva Labusová: 

Jaký význam mám instituce manželství? 

Manželství dává vzniknout rodině, tedy uskupení osob, spojených pokrevními, resp. příbuzenskými vztahy, a také případnou adopci. Funkce manželství a rodiny zahrnují potřeby ekonomické, reprodukční, výchovné a kulturní, a především také sociální a vztahové. V současnosti slýcháme, že obě instituce, manželství i rodina, se už překonaly, o čemž prý svědčí nové trendy. K nejviditelnějším a už i sociologicky potvrzeným patří absence očekávání trvalosti vztahu, oblíbenost soužití mimo manželství, odpojení sexuality od rodičovství a obecně nízká plodnost, akceptace dvoukariérové rodiny a nové pohledy na specifičnost mužské a ženské role, zvýšená orientovanost na individuální svobodu a prospěch i to, že činnosti dříve zajišťované rodinou zajišťuje nyní společnost. Je ovšem otázkou, zda trendy jsou skutečně ukazatelem potvrzujícím nebo vyvracejícím smysl manželství a rodiny. V mediální a internetové společnosti, kde dochází k ovlivňování chování lidí působením masového rozšiřování informací, není problém prohlásit za trend v podstatě cokoliv. Není pochyb o tom, že rozšířeným a módním je dnes mnohé, co společnosti ani jednotlivcům nesvědčí. Zkoumejme, zda za zpochybnění stojí manželství a rodina, nebo spíš chování, které je s dlouhodobým vztahem neslučitelné.

Co manželství znamená pro psychiku lidí? 

To je různé. Manželství může být obrovským utrpením. A může být také tím nejvýznamnějším obdarováním, jaké nám život přinese. V každém případě skrze manželství a rodinné soužití dostáváme příležitost pro vytváření vztahů, ale také k sebepoznání a k osobnímu růstu. Nikde jinde nejdeme tolik na dřeň, jako právě v manželství a v rodině. Když dojde ke konfliktu – jako že k němu dochází – máme dvojí možnost. Můžeme vinu hledat u partnera a chtít ho změnit, nebo můžeme přemýšlet o vlastních stinných stránkách a chyby začít hledat nejprve u sebe. Jinými slovy, manželství a rodinný život jsou tím úspěšnější, čím více je v nich kvalit podporujících láskyplné vztahy, a nikoliv individuální prospěch a sebestřednost. Čímž není řečeno, že v některých případech rozvod není tím lepším řešením.

Jsou manželství a rodina ještě stále důležité? 

Pokud tuto otázku někdo myslí vážně, ať také vážně odpoví: A co se nabízí jako alternativa? Je řešením to, co dnes už běžně vidíme kolem sebe: chaos a utrpení, vznikající z toho, že lidé přestávají být soužití v dlouhodobých láskyplných vztazích schopni? Co nás vede k tomu, že zpochybňujeme manželství a rodinu, a tak málo se ptáme, jak k jejich rozpadu přispíváme svou vztahovou nekompetentností a neschopností milovat?

Kromě toho je manželství významné pro lidskou a kulturní reprodukci. Ptáme se, co potřebují pro svůj bezpečný vývoj děti? Pokud dnes někteří psychologové navrhují, aby porozvodové „tahanice“ rodičů o děti byly zařazeny do kategorie zneužívání nebo dokonce týrání, asi pro to mají důvod: Děti přicházejí na svět s vývojově podmíněnými a časově neodkladnými potřebami, které ale mohou být naplněny jen v určitém životním období. Platí „use it, or loose it“(využij, nebo promarni). Je velký rozdíl, zda dítě ztrácí svůj potenciál, protože musí zpracovat stres nebo bojuje o přežití v rozpadající se rodině, nebo zda je obklopeno klidem a bezpečím a může celou svou sílu věnovat svému potřebnému rozvoji.

Proč manželství nejvíc zpochybňuje dnešní mladá generace? 

Protože v mnoha případech sama funkční model rodinného soužití už nepoznala. Protože čelíme epidemii „nedospělých dospělých“. Mladá generace většinově podléhá vlivu trendů, o nichž byla řeč výše. Není ukotvená a neví, co chce, protože možností je mnoho a pochybností, že se nerozhodnou správně, ještě víc… Také proto se bojí vázat a přijímat trvalou odpovědnost. Ale nedejme se mýlit. Život má svoje pravidla, a když je člověk přestane respektovat, pocítí to. Symptomy bludných cest jsou patrné všude kolem nás. Někoho vnitřní prázdnota vede k tomu, že se zastaví a hledá. Jiný bloudí dál. Nezbývá než respektovat nezadatelné právo lidské bytosti na osobní svobodnou volbu. Vybírejme si, co považujeme za správné. Výsledky svých rozhodnutí nakonec sklízíme sami. A tak každý z nás je nakonec nucen, aby si odpovědi na výše položené otázky našel sám za sebe. Někdy to bolí víc, jindy méně.

Proč lidé uzavírají sňatky, když vědí, pravděpodobnost úspěchu je tak malá? 

Něco v nás zřejmě navzdory všem módním trendům tuší, že nejsme tak nezávislí, jak si namlouváme. Že to nejcennější v životě není osamělý individualismus, nýbrž hluboké a funkční vztahy s našimi blízkými. Život přináší i chvíle, kdy se řeči o potřebě neomezené svobody změní v prázdné tlachy, protože najednou prostě potřebujeme pomoc a hledáme záchrannou síť a měkké místo k přistání. Promluvme si s někým, kdo těžce onemocněl, ztratil práci, potřebuje pečovat o umírajícího rodiče… Nebo si vzpomeňme na sebe v podobných situacích, pokud už nás život do nich postavil. Je rozdíl, zda máme, nebo nemáme kam jít. A samozřejmě se násobí i radost a štěstí, když je máme s kým sdílet.

Je tedy manželství přežitá a překonaná instituce, nebo ne? 

To je právě jedna z těch otázek, na kterou si odpověď potřebuje najít každý sám. Zkušenosti a výsledky výzkumů z oblasti medicíny, genetiky, psychologie, sociologie, etiky, pedagogiky a dalších oborů nás opakovaně přesvědčují o tom, že v podmínkách západní civilizace pro bezpečný vývoj dítěte dosud nikdo nic spolehlivějšího, než stabilní láskyplné rodinné prostředí, nevymyslel. Sociologická šetření však bohužel potvrzují i to, že stále větší množství současných děti dost dobré podmínky pro svůj vývoj nemá. Pokud současné experimentování s manželstvím a rodinou jako kultura přežijeme, pak snad postupně najdeme nějaký nový transformovaný model vztahů, ve kterých půjde o kultivování lásky, a ne o prosazování osobních zájmů. Je povzbudivé, že přibývá lidí, kteří dnes naopak rodinu staví na první místo v žebříčku hodnot a své soužití vnímají jako výzvu pro zrání v lásce a skutečném lidství.

Jste matkou tří dcer (20, 17 a 15 let). Jak vnímáte své vlastní manželství? 

Své manželství a svou rodinu vnímám jako velký dar, který jsme si ale zároveň všichni i odpracovali. Protože pěkné vztahy skutečně nepřicházejí bez úsilí a rozvoje všech zúčastněných. Za nejdůležitější považuji schopnost vycházet si vstříc, odpouštět si a vciťovat se jeden do druhého. Při všech nárocích rodičovství nezapomínat na potřeby partnerského vztahu. Přemýšlet o tom, co děti opravdu potřebují. Současná workoholická, perfekcionistická a téměř výhradně na konzum orientovaná doba vztahům nepřeje. Hojit tento deficit může právě zdravé rodinné prostředí. Jsem přesvědčená o tom, že má pořád velký smysl vnímat manželství a rodinu jako prioritu a že se nám to vrací zpět v podobě zázemí, které nám pak i všude jinde umožňuje dostat ze sebe to lepší v nás.

PhDr. Eva Labusová je poradkyně pro oblast rodičovství, výchovy a vztahů s poradnou v Praze 8 Kobylisích. Více na www.evalabusova.cz 

Vyšlo v časopise Rodiče 1-2/ 2015